Náš běh má příběh

Jednoho krásného květnového dne se nám tady narodil malý Sigmund. Město Příbor se stalo domovem pro malé batole, které později dobylo svět psychoanalýzy. Od té doby už nebyl Příbor nikdy jako dříve. Stalo se z něj rodiště Sigmunda Freuda. Zlatý Sigi, jak mu říkala maminka, zde prožil miminkovské prdíky i první krůčky. Z psychoanalytického hlediska se v prvních třech či čtyřech letech života dojmy fixují a vytvářejí se způsoby reakce na okolní svět, které nemohou být žádným pozdějším zážitkem, byť sebevětšího významu, překonány.

S. Freud zde pár významných zážitků přeci jen prožil. Nejen maličké nožky Sigiho leštily kamennou dlažbu příborských ulic, ale i polobotky šestnáctiletého Sigmunda běhaly za objektem své touhy, mladou kráskou Giselou Fllusovou a nejen za ní, ale i za její zralou matkou Eleonorou.

Freud píše starostovi města Příbora v roce 1931: „Avšak jedním jsem si jist: hluboko ve mně pod mnoha vrstvami stále ještě žije ono šťastné příborské dítě, prvorozený syn mladičké matky, který z tohoto ovzduší, z této rodné země přijímal své nesmazatelné dojmy.“

Ano, tvář Sigmunda Freuda doprovází náš Příborský běh.

Sigmund však nebyl žádný sportovec. Miloval nikotin, zabýval se hysterií, fobiemi, sexualitou a sny. Sigmund měl deprese a úzkosti ze smrti. Experimentoval s morfiem a kokainem, bez doutníku ani krok. Zemřel na eutanázii. Sigmund není příkladem zdravé životosprávy a životního stylu, ale je náš.  Je to náš Sigmund Freud hrdě narozen v Příboře.